Motivace vs stimulace

Mgr. Lenka Polášková

Motivace dává poznávacímu procesu energii i orientaci, a proto hraje zcela zásadní roli v kvalitě celého procesu učení. Dítě s vnitřní potřebou poznávat poznává intenzivněji, hlouběji a komplexněji než to, které je k poznávání nuceno. V takovém případě nelze hovořit o motivaci, ale o stimulaci dítěte.

Všechny děti mají silnou touhu poznávat a učit se, ale pokud tak činíme v neadekvátně připravené prostředí a bez silného, motivačního stimulu, pak je to v podstatě ztráta času. Při přípravě a plánování je nutné myslet na to, že správná podpora dítěte má být stavěna na tom, že dítě není nuceno do něčeho, o co nemá zájem. V komunikaci bychom měli preferovat otevřenou a přátelskou komunikaci s rozumně nastavenými, pro děti srozumitelnými a definovanými pravidly. 

Pozitivně děti motivujeme nejen připraveností prostředí nebo řízenými rozhovory, ale také výchovným působením:

• Děti podněcujeme ke spolupráci.
• Pokládáme otázky a zdůrazňujeme správné odpovědi.
• Nezapomínáme, že každé dítě potřebuje zažít pocit úspěchu a ocenění.

Děti potřebují:

• Pomoc a podporu pedagoga, i když se jim nedaří.
• Chyba je prostor pro další učení se a zdokonalení.
• Zohlednit ze strany pedagoga svou specifickou vývojovou úroveň.
• Aby byly akceptovány takové, jaké jsou (nejen pedagogy, ale také rodiči).
• Zdůrazňovat, jaké jsou, a neklást důraz na jejich výkon.
• Podporovat a oceňovat jejich úsilí (nikoliv pouze výsledek).
• Rozvíjet jejich specifické zájmy.

Zásadní význam pak má rodinné prostředí. Motivaci dítěte můžeme znehodnotit některými nevhodnými způsoby komunikace.

Například:

"Proč nemůžeš být jako ostatní?"

"Na to teď nemám čas!"

"Takový velký kluk a zapomněl to…"

"Proč Ti všechno musím vysvětlovat tisíckrát?"

"Už z tebe bude školák, nechovej se jako malé děcko!"

"Zase jsi to udělal špatně…"

"Je mi jedno, co chceš ty, uděláš to, jak jsem to řekla…"

"Stejně to zase děláš špatně…"

"I jiné děti potřebují pomoc a neotravují mě…"

Aby se děti rády vracely do školy, potřebují:

• Cítit, že je přijímají pedagogové i vrstevníci takové, jaké jsou.
• Vnímat, že jsou svému okolí prospěšné.
•  Zažívat pocit úspěchu. Vnímat, že jejich úspěch vnímá i sociální skupina, které jsou členy. Mít dostatek prostoru ke hře, experimentu.
• Pozitivně naladěné okolí bez extrémně direktivního přístupu.
• Aby chyba nebyla vnímána jako selhání, ale jako prostor pro další učení a zlepšování se.
• Být tématem zaujaty.
• Během vzdělávání mít možnost aktivně spolupracovat.
• Mít možnost vyjadřovat svoje nápady a myšlenky.
• Mít nastavena vzájemná pravidla spolupráce, která jsou přijata, respektována a dodržována.

Klíčovou roli v oblasti motivace a stimulace dítěte hraje rodinné prostředí a výchovné působení rodičů. Zde se významně zrcadlí představy rodičů dítěte o jeho směřování a budoucnosti. Při tlaku na výkon a směřování dítěte, ať již ze strany rodiny či školy, narážíme na rizika spojená se vznikem psychosomatických obtíží. Jedním z klíčových "léků" je, aby mělo dítě možnost sdílet, cítilo podporu. V současnosti je jedním z největších problémů některých rodičů skutečnost, že i přes to, že jejich děti mají nadbytek v oblasti materiální, mohou emocionálně velice strádat. Tuto skutečnost si přiznávají buď velice těžce, nebo nejsou vůbec ochotni si ji připustit. Někteří rodiče se bez ohledu na osobnost a předpoklady dítěte snaží dosáhnout své představy. Jako příklad můžeme uvést  výkonnostně založenou matku, která bez ohledu na introvertní osobnost dítěte a jeho zaměření na klidové, výtvarně orientované předpoklady požaduje účast na výkonnostně a hromadně orientovaném typu volnočasových aktivit. Vždy je u dětí, které somatizují nezbytně nutné zabývat se komplexní léčbou  a spojit oblast somatickou, psychickou, zejména pak rovinou sociální, v širším kontextu. Stimulace a tlak není motivací.