Specifické poruchy chování jako fenomén dnešní doby

Mgr. Lenka Polášková

Neklidné, provokující, nerespektující pravidla, nesoustředěné. Není schopno dokončit úkol učitele, narušuje klima třídy. Takové dítě může učitel hodnotit jako problémové, neukázněné, někdy nevychované. Ve své podstatě je toto hodnocení velmi obecné a povrchní, navíc svádí k "nálepkování" dětí. Otázka však je, zda jsou tyto hodnoticí soudy postačující a správné? V širokém měřítku se učitelé shodují v názoru, že narůstají počty dětí s projevy hyperaktivního chování. Ty však nemusí automaticky znamenat psychiatrickou diagnozu. Příčiny prolínají obdobím těhotenství (prenatální období), průběhem porodu (perinatální období) a obdobím po porodu (postnatální období). Tedy zásadní roli v hledání příčin hyperaktivního chování dětí je nutné hledat v širší časové škále na úrovni biologické, genetické, ale také výchovné.

Ne vždy je projev hyperaktivního chování automaticky signálem syndromu ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder). Vždy je třeba zamýšlet se nad biologickými faktory spjatými s těhotenstvím a porodem, ale též s pozdějším vlivem rodiny i společnosti. Ožehavou otázkou je dosud nevyřešená situace procesu zařazování dětí se specifickými poruchami chování do mateřských i základních škol, správná pedagogická diagnostika a systém poradenské péče pro pedagogické pracovníky. Terminologie specifických poruch chování (SPCH) se mění přibližně od roku 1930. Mohli jsme se setkat s termíny minimální mozková dysfunkce (MBD), malá mozková dysfunkce (MMD) či lehká dětská encefalopatie (LDE). Zřejmě nejznámějším je však označení lehká mozková dysfunkce (LMD), jež se začalo používat v 60. letech minulého století v Československu a využívalo se více než 30 let. V souladu s mezinárodní klasifikací nemocí se však po čase přistoupilo k využívání terminologie ADHD a ADD (Attention Deficit Disorder).

Hyperaktivní chování dětí a odchýlení norem v chování mívá řadu specifických důvodů. Vliv na prožívání a chování dítěte má především rodinné prostředí a také situace, s nimiž se dítě setkává a vyrovnává. Přímý vliv na chování má pak jakákoli traumatická zkušenost. V případě agrese může dítě například reflektovat takové chování, se kterým se samo setkává, jedná tak ze strachu či jednoduše z důvodu, že se takto naučilo bránit. Důvody agrese však mohou být i skryté, proto je nutné věnovat čas pozorování příčin, jež k agresi dítěte vedou. Nezapomínejme rovněž na možnost skrytých a kombinovaných vad, protože právě jejich neodhalení může způsobovat neklid dítěte, hyperaktivní, popřípadě i agresivní chování. Jedná se například o sluchové či zrakové vady. V praxi se například učitelky mateřských škol mohou často setkat s případy anomálií nosních mandlí, jež mohou způsobovat problémy se sluchem. Tuto potíž však odhalí pouze adekvátní vyšetření u specialistů ORL. Pedagog zkrátka musí pečlivě zvážit všechny faktory Obecnými příčinami hyperaktivního chování bývá dysfunkční rodina, ztráta přirozených bariér ve výchově dítěte, extrémní výchovné přístupy rodičů, obecná krize hodnot a vnímání svobody ve společnosti. Již prof. Zdeněk Matějček uváděl, že lehké odchylky mentálního vývoje nabývají stále větší společenské závažnosti, a upozorňoval na fakt, že soudobá civilizace potřebuje jedince, kteří jsou schopni svými výkony udržet dokonalost s technikou. Zamýšlel se nad skutečností, že na jedince budou kladeny stále větší nároky, pokud jde o učení, a technika bude produkovat novou techniku. V pedagogické praxi se z hlediska sociální psychologie setkáváme s různými typologiemi rodin. Jedná se například o rodiny nezralé, přetížené, perfekcionistické, autoritářské, rozmazlující, liberální či odkládající. V každém směru dnes čelíme faktu, že děti ztrácejí přirozené bariéry ve výchově. Pocit bezpečí, klidu, jistoty a zázemí je často nahrazován materiálními prostředky. Docent Oldřich Matoušek dokonce označuje rodinu jako instituci skořápkovou, rizikovou, nestabilní a křehkou.

Podle prof. MUDr. Josefa Fabera, DrSc., z neurologické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy může problém spočívat v určité oblasti mozkové kůry, ve více oblastech mozkové kůry, v oslabené spolupráci různých oblastí mozkové kůry, obvykle hemisfér či předních a zadních laloků, v časovém posunu zpracování informací v různých oblastech mozkové kůry, v nedostatečné aktivizaci mozkového kmene a v řadě dalších příčin. Jedná se proto o problém, který si z hlediska pedagogické praxe žádá spolupráci rodiny, školy, odborníků z oblasti neurologie a dětské psychiatrie.

MUDr. Michal Goetz z dětské psychiatrické kliniky Univerzity Karlovy 2. lékařské fakulty a Fakultní nemocnice Motol v Praze poukazuje na význam léčby poruchy dětským psychiatrem, protože porucha pozornosti s hyperaktivitou je nejčastějším psychiatrickým onemocněním dětského věku, postihuje 6–8 % školních dětí, bývá zatížena psychiatrickou komorbiditou a až v 75 % se u ADHD jedná o dědičnou záležitost. V praxi ovšem narážíme na systémový problém, kdy v případě evidence dítěte v mateřské škole je nutná diagnostika ve školském poradenském zařízení, tedy speciálně pedagogickém centru nebo pedagogicko-psychologické poradně. Diagnostika specialistů z klinické praxe nemá v tomto směru váhu pro možnost zařazení takového dítěte. Volí se tedy snadnější cesta, tj. vyšetření pouze ve školských poradenských zařízeních. Je však otázka, zda je tento postup vždy správný, a hlavně dostatečný vzhledem k četným specifikům poruchy.

Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) uvádí, že se jedná o poruchu přetrvávající více než šest měsíců. V případně "překotných" změn v chování dítěte je nutné zaměřit se zejména na situaci v rodině a na události, s nimiž se dítě v prostředí rodiny a školy setkává. Důležité také je, aby se v uvedené době objevilo opakovaně nejméně 8 ze 14 symptomů, které MKN uvádí. Poté lze relevantně uvažovat o podezření na ADHD či ADD. Výrazněji se poruchy objevují v období před sedmým rokem věku. Mezi primární projevy patří poruchy pozornosti, roztěkanost, nesoustředěnost, netrpělivost, výbušnost, neschopnost kompromisu, nerespektování pravidel, impulzivita a motorické poruchy. Dítě může rovněž odmítat činnost spojenou s výtvarnými aktivitami. Setkáváme se s problémy v oblasti jemné motoriky a koordinace pohybu. Tento fakt způsobuje, že se dítě opakovaně stává neúspěšným a vzniká následně řada symptomů, které jsou spíše důsledkem neadekvátně nastavených možností dítěte dosahovat úspěchu.

Dítě bychom měli pozorovat v dostatečném časovém úseku, v případě hyperaktivity neusuzovat automaticky na diagnózu ADHD, rozvíjet své znalosti pro možnost zařazení dítěte se specifickou poruchou chování  Docent MUDr. Radomír Šlapal, CSc., specialista v oboru dětské neurologie a současně vysokoškolský pedagog, uvádí, že každý pedagog by měl umět u dítěte rozpoznat nejčastější a nejobvyklejší projevy neurovývojových poruch, upozornit na ně rodiče a doporučit jim adekvátní psychologické, speciálně pedagogické, případně další vyšetření, zejména neurologické. Právě pedagogičtí pracovníci  jsou významným článkem v případě úspěšného zařazení dítěte, neboť výhradně spolupráce rodiny, školy a specialistů může vést ke zlepšení situace a eliminaci negativních projevů chování dítěte. Zásadní je diagnostika v předškolním věku, je totiž prvním krokem k úspěšnému nastavení kroků, které  dítě podpoří a umožní jeho optimální vstup do základní školy.